Horni
Aktuálně
Úřad
DeskaVolby
Podatelna
Fotogalerie
Historie
Firmy
Škola
Sokol
Hasiči
Turistika
Odkazy
Mapa

cp_logo


Hlohová > Historie

Úvod

Vesnice Hlohová leží v mírně zvlněné krajině na pravém břehu říčky Zubřiny těsně nad jejím soutokem s Radbuzou. Vyplňuje horní část malého údolí, které si vytvořila voda sváděná potůčkem Chmelnice do Zubřiny. Údolí sice směřuje k západu, ale pod obcí se uzavírá do úzkého hrdla, takže obec je dobře chráněna i před převažujícími západními větry a zejména na severní straně hřbetem táhnoucím se od Paseckého vrchu.
Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1357, ale poloha v blízkosti soutoku Radbuzy se Zubřinou a tedy u křižovatky dávných stezek vedoucích od Domažlic a od Horšovského Týna a příznivé přírodní podmínky mohly přispět k dřívějšímu osídlení. Také dnes je katastr obce důležitou křižovatkou – leží na něm odbočka z železniční trati Plzeň – Domažlice na Horšovský Týn, prochází přes něj silnice Staňkov – Domažlice i Staňkov – Koloveč – Klatovy, křižují se tu dva plynovody, z nichž jeden je mezinárodní tranzitní, který zde má i odvzdušňovací stanici. Němci měli za 2. světové války na návrší, kterému se říká „Na vrchu“ (438.7 m nad mořem) protileteckou pozorovatelnu, která jim umožňovala sledovat nálety amerických hloubkařů vedené jak údolím Zubřiny tak i Radbuzy. Na „Paseckém vrchu“ na druhé straně hlohovského údolíčka se o svatojánské noci pálí čarodějnice a oheň je vidět daleko do kraje – tento kopec, který leží nad soutokem Radbuzy a Zubřiny mohl sloužit jako součást dávného varovného systému upozorňujícího na průnik nepřátelského vojska do země údolími obou řek.
Obec leží sice v poměrně velké nadmořské výšce (od 400 do 425 m nad mořem), ale její poloha v chráněném údolí mohla umožnit zemědělskou výrobu už od dávných dob, kdy bylo drsnější podnebí než dnes. Také archeologické vykopávky prozrazují, že už odedávna krajina v okolí nebyla žádnou pustinou, jak je vidět přehledu zpracovaného podle „Nejstarší historie západočeského regionu“:

Doba kamenná

V mladší době kamenné – neolitu (5000-4000 let před naším letopočtem) si první zemědělci pro osídlení vybírali úrodné půdy a z vnitrozemí Čech postupovali proti tokům řek k Plzni. Odtud pak šli hlouběji do kraje, podél Radbuzy k Holýšovu.
V pozdní době kamenné, eneolitu (4000-2000 let před naším letopočtem), chránil lid svá obydlí tím, že je umisťoval do vyšší polohy. Mluvíme o výšinných sídlištích. Hlavním zdrojem obživy bylo pastevectí.

Doba bronzová (2000-1000 př. n. l.)

Ve starší a střední fázi se setkáváme s lidem mohylové kultury, který k nám přišel jednak ze sousedního Bavorska a Falce (česko-falcká větev), jednak z Rakouska a Slovenska (středodunajská větev). Lid českofalcké větve se zabýval především pastevectvím, osídlil výše položená místa a pahorkatiny, kde mohl chovat velká stáda dobytka. Stěhoval se z místa na místo a proto používal lehká obydlí, jejichž zbytky se nedochovaly.
Naopak obživou lidí středodunajské větve bylo zemědělství. Název lid mohylový nebo kultura mohylová pochází od zvláštního způsobu pohřbívání, kdy nad hroby mrtvých se vršily mohyly s kamennou konstrukcí.
Mohylová sídliště byla prozkoumána v lokalitě Meclov-Březí a Medná u Srb. V roce 1972 bylo objeveno mohylové pohřebiště v katastru obcí Čečovice a Štichova u Všekar. V roce 1974 zde odkryly mohylu kruhové, kamenné konstrukce, vysokou kolem 1 metru, o průměru 10 metrů. V ní byl objeven žárový pohřeb ze střední doby bronzové, zbytky keramiky a zvláštní předmět kulovitého tvaru s otvorem uprostřed, který měl asi symbolický charakter. Žárový hrob patří s největší pravděpodobností ke středodunajské větvi.

V mladší době bronzové přichází na naše území z Lužice, Slezka a části Polska zemědělský lid významné kultury lužické, nazývaný též lidem popelnicových polí, neboť pohřbíval své mrtvé výlučně žehem a jejich popel ukládal většinou na rozsáhlých hřbitovech v pohřebních nádobách nebo v bronzových jamkách, vyplněných střepy.
Osídlil soustavněji téměř celé severovýchodní Čechy, ale také část severních a západních Čech, zejména okolí dnešního Chebu.
Lužický lid přinesl i nový typ sídlišť. Byla to již dobře opevněná hradiště. Do pozdní doby bronzové náleží i další hradiště, umístěná většinou v poměrně vysoké poloze (přes 600 m nadmořské výšky), jako na vrchu Rýzmberku u Kdyně.
Vedle mohylové a lužické kultury se setkáváme s kulturami dalšími, jež vznikaly působením a prolínáním mohylové českofalcké větve s prvky středodunajskými. V západních Čechách je takovou kulturou kultura milavečská, nazvaná podle pohřebiště v Milavčích u Domažlic. Lid milavečské kultury se usadil v jižních a západních Čechách a jeho charakteristickým rysem je pohřbívání pod mohylami. Tradice pohřbívání pod mohylami byla v západních Čechách tak silná, že přetrvala přes další kultury až do doby slovanské. Pohřebiště v Milavčích je v lesích za touto obcí směrem na Chrastavice. Bylo tu objeveno několik desítek mohyl, z nichž některé dosahovaly výšky až tři metry a měly kamennou konstrukci. V jedné z největších mohyl o průměru 15 metrů byl v roce 1883 objeven žárový hrob - podle nálezu bronzového meče patrně bojovníka. Kromě toho obsahovala mohyla vzácný nález - bronzovou nádobu připevněnou na čtyřech neotáčivých bronzových kolech. Tento předmět měl patrně kultovní charakter a sloužil k obřadním účelům.

Doba železná

Se dělí na starší dobu železnou (halštat 1000-500 př. n. l.) a mladší dobu železnou (latén - 500 př. n. l. do počátku letopočtu). Počet hradišť v tomto období stoupl, což patrně souviselo s neklidnou dobou, kdy se obyvatelé tímto způsobem zajišťovali proti začínajícímu pohybu Keltů.
Z té doby se nacházejí hroby s dvoukolovým vozíkem a postroji na koně, jeden z nich byl objeven v mohyle v Mírkovicích u Hostouně na Domažlicku. Dvoukolové vozíky se začaly objevovat v hrobech na konci doby halštatské, ale výrazněji se uplatňují v laténu, běžně pak v době keltské. Jednalo se zřejmě o válečné vozy. Českou kotlinu v té době obýval keltský kmen Bójů, který dal naší zemi latinský název Bohemia, neboť ten je zkomolen z původního Boiohaemum (= domovina Bójů).

Doba římská

Zaujímá dobu od změny letopočtu do konce 4.století. Čechy byly osídleny germánským kmenem Markomanů, severozápadní Čechy později Hermundury, předky Durynků.
Ve starší době římské se mrtví pohřbívali většinou žehem, ikdyž se vyskytují také bohatší hroby kostrové.
Pro svá sídliště si lid vybíral mírné jižní svahy nad vodními toky v nízkých polohách. V západních Čechách je proto osídlení z této doby známo jen na Plzeňsku.

Ranný středověk

Počátky slovanského osídlení

První slovanské kmeny přišly na naše území během 6.století. Jihozápadní Čechy osídlily tři z nich. V oblasti dnešního Rokycanska a Radnicka sem patrně zasahovalo území kmene Čechů. Při Mži měl podle Kosmovi Kroniky české ležet jeden z pěti krajů kmene Lučanů - "Lesní kraj" (Silvana regia). Dále se předpokládá, že do západočeské oblasti zasáhl z jižních Čech také kmen Doudlebů. Západní hranice tohoto kmene vedla mezi řekami Úhlavou a Otavou, dále mezi Úhlavou a Úslavou, rozvodím v Radyňské pahorkatině a odtud možná pronikala až ke Stříbrsku.
Velká část území osídlena nebyla. Můžeme ji označit čarou, vedoucí od Císařského (Slavkovského) lesa podél Kosího potoka, podél Mže k jejímu soutoku s Úslavou a podél Úslavy na jih až na Šumavu. Neobydlené pruhy země, většinou hornaté, bažinaté nebo lesnaté, tvořily jakési hranice mezi jednotlivými kmeny.
Na území, která osídlili, budovali si Slované mohutně opevněná hradiště. Byl to tak příznačný rys pro toto obyvatelstvo, že doba nejstaršího slovanského osídlení od 7.století bývá nazývána dobou hradištní.
Významné je hradiště v Hradci u Stoda. Jde o kmenové hradiště z 9.století, jež se rozkládá na ostrohu nad soutokem řeky Radbuzy a Touškovského potoka. Má dvě prostory o celkové rozloze 6 ha. Hradiště bylo částečně poškozeno zástavbou a železniční tratí. Na návrší naproti hradišti bylo slovanské sídliště z 9.století, a to v místech, kde byl později postaven gotický kostel sv.Jiří. Nedaleko slovanského hradiště v borovém lese je mohylové pohřebiště asi s 50 mohylami o průměru od 10 do 20 m a výšce od 0,5 m do 1,2 m.
Dvojité valy hradiště se skládaly z čelní zdi, zbudované z nasucho kladených kamenů, z ochozu z hlíny a dřeva a ze zadní stěny stavby. Je to opevnění typické pro slovanská hradiště z 9. a 10.století. I na Domažlicku byla slovanská hradiště: Smolov u Domažlic (9.století nebo spíše podle novějších výzkumů 2. pol. 10. stol. až konec 12.stol.), Štítary u Horšovského Týna (10. - 11.století) a Příkopy u Kdyně. Smolovské hradiště je současnými historiky ztotožňováno s Tuhoští – správním centrem oblasti v ranném středověku, předchůdci dnešních Domažlic, jejichž německé (Taus) a latinské (Tusta) názvy jsou od Tuhoště odvozeny.
Slované své mrtvé pohřbívali nejprve žehem, později se vyskytují také kostrové pohřby. Na Plzeňsku nacházíme žárové pohřby pod mohylami. Slovanské pohřebiště, respektive jeho části, bylo objeveno v roce 1966 v Řesanicích u Nepomuka. Navazovalo na starší pohřebiště z doby halštatské. Kostry ležely ve směru západ-východ, hlavou k západu, obličejovou částí k jihu.
Slované žili v obydlích kůlové konstrukce částečně zapouštěných do země (polozemnice). Chaty nebyly velké a převážně byly jednoprostorové. Dům měl v průměru 10 - 14 m^2, výjimečně 20 m^2.

Chodové

Dříve se soudilo, že ranné slovanské osidlování jihozápadních Čech dokončili Chodové. Podle Dalimilovi kroniky, která je ovšem až ze 14.století, přispěli k vítězství českého knížete Břetislava nad vojskem císaře Jindřicha III. ve Všerubském průsmyku u Brůdku v roce 1040. Předpokládalo se, že je sem přivedl právě Břetislav, jako válečné zajatce z Polska nebo Uher (Slovenska), podle nářečí se uvažovalo i o jihoslovanském původu. Chodové byli přímí poddaní panovníka pověření střežením zemské hranice. Právě obchůzky po hranici jim daly jméno. Nutnost obcházet hranici však mohla vzniknout až s jejím přesnějším vymezením, ke kterému došlo až v mnohem pozdější době. Názvy chodských vsí, jejich typický kolonizační půdorys i uspořádání pozemků ukazuje na jejich vznik pravděpodobně až ve 13. století.
K chodským vsím patřilo 11 obcí: Klenčí pod Čerchovem, Postřekov, Chodov, Újezd, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Pocínovice a Chodská Lhota. Na domažlické Chody navazovali Chodové přimdečtí, tachovští a plánští, kteří se ale brzy poněmčili.

Stará Plzeň

Od 10.století hrál v regionu dominantní roli pomezní hrad tehdejšího přemyslovského státu Stará Plzeň, vypínající se na protáhlém ostrohu mezi úvalem potoka Bradavy a řekou Úhlavou v dnešním Starém Plzenci. Hrad střežil cestu z Bavor k nám. Nejstarší zmínku o něm najdeme v kronice merseburského biskupa Dětmara. Zpráva se jmenuje "O pobití Bavorů pod hradem Plzní" a je z roku 976 - Bavoři tehdy vtrhli do Čech, ale posádka hradu je překvapila při koupeli v řece a do jednoho pobila.V areálu hradu se do dnešních dnů dochovala rotunda sv. Petra, datovaná do třetí čtvrtiny 10.století, nejstarší dochovaná církevní stavba v Čechách.

Bitva na Brůdku r. 1040

Významnou událostí v regionu, která měla vliv na dějiny celé země, byla bitva u Brůdku v r. 1040. Tehdejší český kníže Břetislavov I. chtěl připojit k českému státu území polských Piastovců. Dvakrát se vypravil do Polska, dobyl Poznaň, Hnězdno a Krakov. Proti rostoucí moci českého knížete se postavil císař Jindřich III. Zorganizoval vojenskou výpravu do Čech, která měla Břetislava pokořit. Část německého vojska se sešikovala v Sasku a překročila hranice v severních Čechách. Druhá, větší část Němců, vedená samotným císařem, šla z Bavor k Všerubskému průsmyku.
Český kníže Břetislav se rozhodl postavit na odpor právě zde. Kdyby se totiž Němcům podařilo průsmyk přejít a spojit se v zemi s druhou částí vojska, těžko mohl této přesile odolat. I tak měli Němci početní převahu a navíc jádro jejich vojska tvořili dobře vyzbrojení jízdní těžkooděnci. Jenže Břetislav nechal udělat v průsmyku záseky a další opevnění, což je donutilo bojovat pěšky. Část císařova vojska sice záseky obešla, aby zaútočila z týlu, ale hlavní voj nevyčkal až obchvat dokončí a zaútočil čelně. Byl však rychle poražen a útok z týla pak byl snadno odražen. Němci utrpěli těžké ztráty a stáhli se.
Císař Jindřich III. se o rok později rozhodl opakovat tažení. Tentokrát jeho vojsko převedl poustevník Vintíř přes Šumavu. Císařské vojsko pak ve vnitrozemí v bitvě Čechy porazilo a Břetislav se musel vzdát svých výbojů do Polska.

Zemské stezky

V ranném středověku byl vstup do země možný jedině po zemských stezkách. Všude kolem byl neproniknutelný prales a bažiny. Tam, kde nebylo vyhnutí a stezka musela jít bažinatým a mokrým terénem, zpevňovala se hatěmi. Brody nebo dřevěné mosty umožňovaly zase přechod přes potoky a řeky. Přechod po stezkách nebyl možný za velkých dešťů, povodní a ve sněhu.
Všerubským průsmykem vedla tzv. domažlická stezka. Začínala v bavorském městě Řezně a měla dvě ramena. První vedlo přes hranice u Brodu nad Lesy (Furth in Wald), šlo na Všeruby, Brůdek a Stráž do Domažlic a Plzně. Druhé rameno vstupovalo do Čech za Mnichovem nad Lesy (Waldmünchen), vedlo přes Klenčí a Draženov do Domažlic, odtud do Horšovského Týna, Stoda, Chotěšova a Plzně.
Zemské stezky vstupovaly do země tzv. zemskými branami, kde byly celní stanice. Clo představovalo pro panovníka značný zdroj příjmů. Pro zemské cesty z Bavor byly zemské brány v Domažlicích.

Hlohová v době feudalismu

992 Pražský biskup Vojtěch Slavníkovec (*asi 956, +997) se tohoto roku na žádost knížete Boleslava II. vracel z Říma zpět do Prahy. Podle pověsti první mši svatou na českém území sloužil v hlohovském kostele. Tato pověst je ale písemně doložena až ze 17. století, takže ji nemůžeme pokládat za doklad o existenci obce. Pravdou ale je, že se na hlavním oltáři hlohovského kostela sv. Jiljí mše sloužila od nepaměti bez posvěceného oltářního kamene, protože za dostatečné posvěcení byla považována někdejší mše sv. Vojtěcha. Teprve v r. 1850 byl kámen na příkaz biskupa Ziviska doplněn (viz dále záznamy k letům 1666, 1722 a 1850). Uctívání sv. Vojtěcha je v našem kraji velmi rozšířeno. Například v nedalekých Milavčích se také vypráví pověst o sv. Vojtěchovi. Podle ní se tudy měl vracet ze svého druhého pobytu v Římě a právě zde se dozvěděl o vyvraždění svého rodu v Libici. Mají tu i kapličku Vojtěšku s pramenem, který měl vytrysknout na místě, na kterém sv. Vojtěch odpočíval. Datace této pověsti je však chybná, protože sv. Vojtěch odešel podruhé do Říma v roce 994 a odešel odtud až v roce 996 přes Francii, Německo a Polsko do Pruska, kde v roce 997 zemřel mučednickou smrtí. Do Čech se tedy už nevrátil. Také v Chudenicích ukazují kámen, na kterém sv. Vojtěch údajně odpočíval.

historie_clip_image002_resize.jpg

1357 První písemná zmínka o Hlohové pochází až z tohoto roku a píše se v ní o tom, že hlohovský farář Oldřich si vyměnil farnost s farářem Sigfrýdem a odešel na faru do Blatna u Jesenice. Písemné prameny jsou u většiny obcí jediným dokladem o jejich nejstarší existenci. Neznamená to však, že by obec před tím neexistovala. Ve středověku byla drtivá většina lidí negramotná, psát uměla jen malá část kleriků (i první písemná zmínka o Hlohové je z církevního prostředí). Ve „výhodě“ byly v tomto ohledu obce, které byly v majetku církve – např. první písemná zmínka o sousedních Močeradech je už z roku 1115, protože tehdy je kníže Vladislav věnoval klášteru v Kladrubech. Lze usuzovat, že tedy i Hlohová je podstatně starší, protože její přírodní podmínky jsou lepší. Nakonec i tato zmínka je starší než u většiny ostatních českých obcí – protože první záznam o nich většinou pochází až z prvního českého berního rejstříku z roku 1379.
historie_clip_image004.jpg


1368 Další výměna farářů - místo Sigfrýda nastoupil Lev, předtím farář ve Štítarech. S výměnou souhlasil patron kostela Jan řečený Hložec (nebo Hložek), rytíř z Hlohové – první písemná zmínka o rytířích z Hlohové a o tvrzi v Hlohové.

1372 Farář Lev odchází do Semněvic a do Hlohové opět se souhlasem rytíře pana Hložka z Hlohové nastoupil nový farář. Ani ten však v Hlohové dlouho nevydržel.

1373 Urozený rytíř pan Jan z Hlohové, patronátní pán, odsouhlasil za hlohovského faráře Pertolta z Částkova, který byl zřejmě šlechtického původu a jeho vztahy s rytířem Janem byly lepší, než u jeho předchůdců.

1378 Oldřich Hložek farář v Srbicích, zřejmě syn Jana Hložka, se stal kaplanem na královském dvoře!

1379 Oldřich Hložek se stal pražským kanovníkem – „obdržel kanovnictví u kapituly Pražské z milosti apoštolské na přímluvu krále Václava IV.“ a koupil si polovinu vsi Chříče na Kralovicku (kanovník je kněz ustanovený biskupem pro výkon slavnostnějších liturgických funkcí v určitém kostele – v tomto případě v katedrále sv. Víta; sbor kanovníků tvoří kapitulu – kolegium kněží určené k tomu, aby bohoslužby v katedrále byly slavnostnější).

Z tohoto roku se dochoval první písemný záznam o placení daní v Čechách - berní rejstřík kraje Plzeňského – Hlohová podle něho patřila Ješkovi (zdrobnělina jména Jan) a Oldřichu Hložkovi a platila se z ní vysoká částka 8 hřiven stříbra (možná to bylo proto, že k Hlohové patřily i Hlohovčice, které nejsou v rejstříku uvedeny vůbec a v historických pramenech jsou poprvé zmiňovány až r. 1381, podle historika Augustina Sedláčka Jan z Hlohové předváděl před úředníky zemských dvorských desek poddané z Hlohové a Hlohovčic). Nedaleký Vránov vlastnili Herbort a Oldřich Hložek a platili z něho 2,5 hřivny stříbra. Oldřich Hložek, Ješek a Herbort byli zřejmě synové již zemřelého rytíře Hložka. Herbort později zřejmě svou polovinu Vránova přenechal bratřím a usadil se na Klatovsku.

1384 Oldřich Hložek, farář v Srbicích, a jeho bratr Otík z Hlohové vykonávali patronátní právo ke kostelu v Hlohové (Otík byl tedy další syn Jana z Hlohové, v době placení daní v roce 1379 ještě nezletilý, proto nebyl v berní rule uveden).
Ještě v tomto roce zemřel Oldřich Hložek, jeho polovinu vse Chříč postoupil král Václav IV. Ješkovi z Hlohové.

1386 Na hlohovské tvrzi vládl nadále jen Otík, v tomto roce vrátil faře majetek, který jí před tím vzal (zvoníkovu chalupu nad kostelem a potok Zubřinu).

1394 Hlohová patřila ještě Otíkovi z Hlohové

mezi 1394-97 Otík Hlohovou nejspíše prodal Zdimírovi ze Sedlce. Herbort z Hlohové seděním ve Vrhavči (tvrz 5km jižně od Klatov) svědčil ještě 1401 při založení nového oltáře v klatovském kostele, roku 1410 je Otík mrtev. Potom už nejsou o rytířích z Hlohové žádné zprávy - Hložkové asi vymřeli, jejich pečeť a erb se bohužel nedochovaly.

Zdimír ze Sedlce byl purkrabím na Lokti a v letech 1383-97 vykonával některá královská práva v tehdejším Loketském kraji. Zdá se, že v závěru své kariéry v této funkci zároveň působil i v sousedním Chebském kraji, měl však nějaké spory s chebskými měšťany, které snad vyústily i v násilnou konfrontaci. V r. 1394 si na něj totiž chebští měšťané pro údajné křivdy stěžovali u krále Václava IV. Dosáhli toho, že byl stržen most spojující královský Chebský hrad s Václavským hradem na opačném břehu Ohře, kudy mohly Zdimírovi přijít posily pro útok na město. V roce 1397 král měšťanům dokonce slíbil, že tento most on ani jeho nástupci neobnoví. Možná s tím souvisel konec Zdimíra ve funkci purkrabího, možná jeho odchod z Lokte na Hlohovou souvisel se zdravotním stavem, protože brzy potom Zdimír asi zemřel – viz dále. Zdá se tedy, že Hlohovou koupil nejspíše v roce 1397.

historie_clip_image006.jpghistorie_clip_image008_resize.jpg
Zdimír s hlohovským farářem Hodislavem koupili pro faru dvůr v Osvračíně.

1402 V tomto roce je připomínána Zdimírova manželka Markéta, patronátní právo ke kostelu už ale vykonával Bušek z Hlohové, nový majitel tvrze, dvoru a vsi. Byl to zřejmě Zdimírův syn.

? Bušek zřejmě brzy potom zemřel a zanechal nezletilé potomky.

1404 Patrony kostela v Hlohové byli příbuzní Chotěšovského probošta – Jan ze Sviňomazského Hrádku jinak z Encovan, Sezema ze Sviňomazského Hrádku jinak z Robčic, Černín z Chudenic a Petr z Dolní Kamenice. Byli to asi poručníci sirotků, kteří patrně brzy potom postoupili Hlohovou jinému pánovi.
1408 V Hlohové už patronoval Jiřink (Jiřík?) starší z Běšin – v tomto roce daroval kostelu úrok 2 1 kopy grošů ze vsi Drslavic za to, že farář přislíbil každou sobotu zpívanou mši.

1410 Jiřink v hlohovském kostele založil a bohatě obdaroval 8 kopami grošů a loukami oltář sv.Prokopa a dalších zemských patronů. Bývalou zvoníkovu chalupu určil za obydlí nového kaplana.

1429 Jiřink opět prodával plat v Drslavicích, který měl být darován hlohovskému kostelu.

1432 Jiřink ještě žil, ale patrně už před tím postoupil Hlohovou zpět sirotkům po Buškovi, pro které ji zřejmě spravoval, ale z dob husitských válek se o tom nedochovali doklady. Běšínové a Sedlečtí měli stejný erb - v jedné polovině štítu medvědí tlapu, ve druhé roh. Zdá se, že Jiřink opatroval hlohovské zboží pro své nezletilé vzdálené příbuzné. Jedním z nich, nebo jejich potomkem, mohl být Sezema ze Sedlce.

před r. 1450 totiž na hlohovské tvrzi seděla Anna z Chřínova, vdova po Sezemovi ze Sedlce se synem Mikulášem.

1450 Anna koupila 6 dvorů v Hradišti a platy z nich obdarovala hlohovský kostel.
? Mikuláš ze Sedlce dospěl a Anna mu Hlohovou odevzdala.

1459 Mikuláš koupil 7 dvorů v Poděvousech a vzápětí zapsal Anně 10 dvorů v Poděvousech a 5 ve Vránově jako její věno (něco jako dnešní vdovský důchod).

Mikuláš se asi obával o svůj život, protože vzápětí dal za 500 kop grošů svůj majetek (tvrz, poplužní dvůr, ves Hlohová, podací právo ke kostelu, poddanské dvory v Hradišti, Vránově a Poděvousech) do zástavy své matce a dalším příbuzným (Dluhomil z Dražovic, Jan Chřínovec z Chřínova). Tento patrně fingovaný dluh měl zabránit tomu, aby v případě smrti bezdětného Mikuláše Hlohová připadla panovníkovi.

1464 Mikuláš ze Sedlce zemřel, Hlohová byla prohlášena za odúmrť a král Jiří z Poděbrad ji chtěl darovat Břeňkovi z Ronšperka, ale díky dluhu ji Anna udržela.

1464 Anna obdarovala stálým platem ze dvorů v Hradišti oltář sv. Prokopa v hlohovském kostele a dominikánský klášter v Plzni za spásu své duše a duší svého muže Sezemy, syna Mikuláše, svých rodičů a dalších příbuzných.

jaro 1460 Dobrohost z Ronšperka byl jedním z rotmistrů českého kontingentu (celkem 3500 mužů) účastnícího se úspěšného tažení Ludvíka Lanshutského z rodu Witelsbachů, který byl spojencem krále Jiřího z Poděbrad proti bayreuthskému markrabí Albrechtu Braniborskému z rodu Hohenzollernů

asi 15.9.1461 opovědný list Dobrohost z Ronšperka a spol. Albrechtovi Braniborskému (účastnil se nového tažení do Frank jako pomocník Ludvíka Landshutského – ten vypověděl válku 13.9., král Jiří už 1.9.), po kapitulaci Albrechta Ludvík 20.10. v Laufu žoldnéře vyplatil a ti byly už 27.10. doma

1462 Dobrohost ve službách Ludvíka – další tažení Ludvíka a Jiřího proti Albrechtovi

Zikmund Bavorský najal za 200 zlatých ročně do svých služeb Dobrohosta z Ronšperka a o něco později i Břeňka

říjen 1467 kvitance Břeňka z Ronšperka na 100 zl. se dochovala v Bavorském státním archivu

1468 Břeněk z Ronšperka se začal nazývat pánem na Hlohové - pravděpodobně ji koupil od pozůstalých po zemřelé Anně. Starý český rod Dobrohostů z Ronšperka pocházel z hradu Ronšperk u Rokycan, který byl později přejmenován na Drštku. Původní jméno je odvozeno z hornostředoněmeckého ramm = beran, kterého měli Ronšperkové v erbu. Za husitských válek byli Ronšperkové oporou plzeňského landfrýdu a císaře Zikmunda, který jim za to dal do zástavy Horšovský Týn, jinak majetek pražského arcibiskupství. Ronšperkové ho dokázali ubránit i proti husitům při obléháních v letech 1422 a 1431. Po smrti Břeňkova otce, Zdeňka Kolvína z Ronšperka kolem roku 1445 jeho nezletilí synové Dobrohost a Břeněk o Horšovský Týn přišli, protože král Ladislav Pohrobek ho v roce 1456 vrátil pražské kapitule. Dobrohost si v roce 1459 koupil Poběžovice, přejmenoval je na Ronšperk a postavil si tu hrad Nový Ronšperk. Nový král Jiří z Poděbrad si krátce po svém zvolení (1458) snažil Ronšperky jako významné představitele západočeské katolické šlechty zavázat a tak dal Dobrohostovi Horšovský Týn za 2000 kop grošů českých opět do zástavy. S touto jeho snahou souvisel i výše zmíněný pokus o darování Hlohové Břeňkovi z roku 1464, neúspěch v této věci předznamenal přechod Ronšperků na stranu králových nepřátel. Už v roce 1465 se Dobrohost stal předním členem odbojné zelenohorské jednoty a jako její mluvčí navštívil papeže Pavla II. a císaře Fridricha III., zval do země německé křižáky a vzdorokrál Matyáš Korvín ho později dokonce jmenoval svým nejvyšším prokurátorem. Od roku 1479 se ale Dobrohost stal stoupencem Jiříkova nástupce, krále Vladislava II. Jagellonského. Břeněk zřejmě sledoval politickou linii staršího bratra.

Břeněk začal válčit s Bavory a proti poděbradské straně.

Břeněk koupil a opravoval zbořený hrad Pušperk, žil však dále na Hlohové. Musel se ale zadlužit (jeho věřitelem se stal Levharta z Vidžína) a také se snažil podnikat – od chotěšovského kláštera si vzal do nájmu rybník Sulkov u Plzně.

1475 Na jeho válečné akce to ale asi nestačilo a tak začal asi prostřednictvím najatých lapků loupit z Pušperku na silnicích. Klatovští a Sušičtí tohoto roku v odvetu Pušperk dobyli a pobořili ho.

25.4.1475 Břeněk napsal na Hlohové odpověď na list Bavorského vévody Albrechta - souhlasí s navrženým příměřím, ale nechce ručit za činy svých dvou rot pěších, které právě působí v Bavorsku, dokud se nevrátí. Břeněk zřejmě patřil k vladykům Plzeňského kraje, vedených jeho bratrem Dobrohostem a Bohuslavem ze Švamberka, kteří se v r. 1473 dostali do sporů s bavorským knížetem Albrechtem, které vyústily v lokální válku. Zmíněné korespondenci předcházela vojenská výprava Bavorů začátkem února 1475, při které dobyli a zbořili hrad Nový Herštejn u Kdyně a zajali spojence Ronšperků Jana Hernštejnského z Velhartic. Také Hlohová se mohla stát terčem útoku Břeňkových nepřátel, ale historické prameny o tom mlčí.

po r. 1475 Břeňkovo válečné „podnikání“ už nebylo co dříve a dluhy ho zřejmě přinutily Hlohovou prodat.


historie_clip_image002_0000.jpg

historie_clip_image004_0000.jpg
1468 Břeněk z Ronšperka se začal nazývat pánem na Hlohové - pravděpodobně ji koupil od pozůstalých po zemřelé Anně. Starý český rod Dobrohostů z Ronšperka pocházel z hradu Ronšperk u Rokycan, který byl později přejmenován na Drštku. Původní jméno hradu je odvozeno z hornostředoněmeckého Ramm = beran, kterého měli Ronšperkové v erbu. Až později si do něj přidali ještě jelena podle hradu Starého Herštejna (Hirsch = jelen), který získali v roce 1437. Za husitských válek byli Ronšperkové oporou plzeňského landfrýdu a císaře Zikmunda, který jim za to dal do zástavy Horšovský Týn, jinak majetek pražského arcibiskupství. Ronšperkové ho dokázali ubránit i proti husitům při obléháních v letech 1422 a 1431. Po smrti Břeňkova otce, Zdeňka Kolvína z Ronšperka kolem roku 1445 jeho nezletilí synové Dobrohost a Břeněk o Horšovský Týn přišli, protože král Ladislav Pohrobek ho v roce 1456 vrátil pražské kapitule. Starší z bratrů Dobrohost si v roce 1459 koupil Poběžovice, přejmenoval je na Ronšperk a postavil si tu hrad Nový Ronšperk. Nový král Jiří z Poděbrad si krátce po svém zvolení (1458) snažil Ronšperky jako významné představitele západočeské katolické šlechty zavázat a tak dal Dobrohostovi Horšovský Týn za 2000 kop grošů českých opět do zástavy. V roce 1460 se oba Ronšperkové spolu s dalšími českými žoldnéři účastnili na úspěšném tažení Jiříkova spojence Ludvíka Landshutského proti Albrechtu Braniborskému. V listopadu 1462 se Dobrohost (a pravděpodobně i Břeněk) účastnil obléhání Vídně Jiřím z Poděbrad, při kterém byl z Vídeňského hradu vysvobozen císař Fridrich III. Odměnou za tyto služby měl patrně být výše zmíněný pokus o darování Hlohové Břeňkovi z roku 1464. Neúspěch v této věci předznamenal přechod Ronšperků nejprve do služeb Zimunda Bavorského (Dobrohost od 2.2.1465 za 200 zlatých ročně, z října 1467 se v bavorském archivu dochovala kvitance na 100 zlatých pro Břeňka) a později na stranu králových nepřátel. Už v roce 1465 byl Dobrohost jedním ze 16 zakládajících členů odbojné zelenohorské jednoty a jako její mluvčí navštívil papeže Pavla II. a císaře Fridricha III. a zval do země německé křižáky. Katolíky zvolený vzdorokrál Matyáš Korvín ho později dokonce jmenoval svým nejvyšším prokurátorem. Katoličtí pánové ale nebyly v Čechách příliš úspěšní, mimo jiné proto, že podpora z Bavorska neodpovídala jejich představám. Nový bavorský vévoda Albrecht IV. totiž nejevil velké křižácké nadšení a verbování křižáků ve své zemi spíše trpěl, než že by je sám podporoval. Málo početné křižácké vojsko (3000 mužů) pak bylo 15.10.1468 drtivě poraženo v bitvě u Nýrska spojeným vojskem Klatov, Domažlic a králi věrné šlechty. Katoličtí páni se proto pokusili ovlivnit situaci v Bavorsku ve svůj prospěch.

leden 1470 Dvanáct příslušníků Zelenorhorské jednoty uzavřelo příměří s králem Jiřím a někteří z nich včetně Dobrohosta opověděli záští bavorskému vévodovi Albrechtovi IV. –snažili se tak podpořit bavorskou šlechtickou opozici (tzv. bocklery), která podporovala nároky jeho bratra Kryštofa na spoluvládu a požadovala uspořádání křížové výpravy do Čech. Také Břeněk začal v tomto roce válčit s Bavory.

únor 1470 Albrecht IV. dal Kryštofa preventivně uvěznit.

5.11.1470 Tovaryšstvo 22 bývalých Kryštofových žoldnéřů (zřejmě neurozených?) vedených Dobrohostovým purkrabím na Horšovském Týně Vilémem Romungem poslalo Albrechtovi opovědný list (vypovězení nepřátelství). Už od roku 1469 totiž marně urgovali svůj žold a Albrecht převzal bratrovi dlužní pohledávky. Podle jmen na žoldnéřů lze usuzovat, že část žoldnéřů měla český a část německý původ. Mezi nimi je na opovědném listu uveden i jakýsi Janek z Hlohové. Už v den datování listu žoldnéři vyplenili jednu vesnici v Bavorsku, čímž porušili tehdejší nepsaná pravidla válčení, protože obvyklá byla třídenní výpovědní lhůta. Tovaryšstvo nacházelo útočiště pod záštitou obou Ronšperků na horšovskotýnsku. O zprostředkování smíru se pokusil Ota Mosbašský - podařilo se mu dosáhnout příměří do počátku června 1471, ale arbitráž 4.6. v Neunburgu asi žoldnéře neuspokojila, protože Albrecht nařídil v polovině června v pohraničí mobilizaci.

březen 1471 Dva týdny před smrtí krále Jiřího (22.3.1471) uzavírají Dobrohost a Břeněk spolu s Bohuslavem ze Švamberka a městem Plzeň příměří do 25.7.1471 s poděbradskou stranou, jmenovitě s purkrabím na domažlickém hradě Rackem ze Švamberka a s královským městem Domažlice. Asi proto, aby mohli všechny síly obrátit proti Bavorům.

červenec 1472 Albrecht IV. prostřednictvím najatých českých žoldnéřů napadl Falc (severní část dnešního Bavorska) svého příbuzného falckraběte Oty II. Mosbašského, který se snažil dosáhnout propuštění Albrechtova bratra Kryštofa z vězení. Předpokládá se, že mezi žoldnéři byl i Břeněk – přešel tak na opačnou stranu dynastických bojů v Bavorsku, než jeho bratr Dobrohost.

(před ?) 1473 Břeněk koupil od Jetřicha z Čiremperka za husitských válek pobořený hrad Pušperk (10 km severozápadně od Klatov). Hrad opravoval, žil však dále na Hlohové.

1473 Břeněk se zadlužil - jeho věřitelem se stal Levhart z Vidžína a také se snažil podnikat – od chotěšovského kláštera si vzal do nájmu rybník Sulkov u Plzně.

17.6.1473 nebo možná až 1475 - Pušperk byl dobyt a pobořen od vojska kališnických měst Klatov a Sušice. Důvodem mohlo být porušování příměří z 8.6.1473 mezi katolickou stranou Korvínovou a kališníky stojícími na straně nového krále Vladislava Jagellonského nebo výše zmíněné Břeňkovo spojenectví s Albrechtem IV. nebo to, že Břeňkovi lidé loupili z Pušperku na silnicích. Také Hlohová se mohla stát cílem útoku Břeňkových nepřátel, ale doklady o tom chybí.

1473 Při odvetném tažení Bavorů proti Výrkům z Rýzmberka bylo napadeno i Břeňkovo pušperské panství. Konkrétně městečko Poleň, kde Bavoři pobrali nářadí a pivo v místní kovárně, koně a dobytek. Satisfakci Břeněk žádal po bavorském šlechtici Martinu Satlpognárovi, kterého Albrecht IV. předvolal koncem roku k arbitráži. Jako knížecímu služebníkovi (?) se Břeňkovi jistě dostalo náležitého odškodnění.

29.12.1473 Psal Albrecht IV. ze Štrubiny (Straubingu) Břeňkovi z Ronšperka na Hlohové, aby společně s Petrem Maulem odstoupil od záští k Martinu Satlpognárovi, propustil jeho poddaného z vězení a přistoupil na smírčí jednání před knížecími radami.

31.3.1475 Albrecht IV. se smířil se svým bratrem Kryštofem a Otou II. Mosbašským. Mezi Albrechtem a Otou došlo k uzavření obranné smlouvy proti českým opovědníkům a škůdcům. Od konce března pak probíhala hektická jednání mezi Albrechtem a Otou. Je zajímavé, že při nich mezi nepřáteli Albrechta byl jmenován Dobrohost, kdežto mezi nepřáteli Oty Břeněk. V návaznosti na tato jednání pak Albrecht vyzval Břeňka, aby dodržoval sjednaný mír s Otou Mosbašským.

Břeněk napsal na Hlohové odpověď na list Bavorského vévody Albrechta, ve kterém uvádí, že jako poslušný služebník dodrží dojednaný klid zbraní, ale nemůže ručit za své dvě roty pěších, které operují za hranicemi a o uzavření příměří zatím nevědí. K jednání s falckrabím Otou požadoval zaslání bezpečných glejtů a podle všeho bylo toto záští na čas srovnáno.

počátkem r. 1476 - král Vladislav II. Jagellonský inicioval další smiřování s Otou Mosbašským, když osobně mluvil s Břeňkem slibujícím dodržovat příměří.

po r. 1475 Dluhy zřejmě přinutily Břeňka Hlohovou prodat. Jeho bratr Dobrohost se od roku 1479 stal stoupencem Jiříkova nástupce, krále Vladislava a přispěl tak k ukončení náboženských válek v Čechách.

1482 V tomto roce poprvé uváděn jako majitel Hlohové Jan II. z Roupova, žil však na hradě v Roupově. Hlohovou patrně z místní tvrze spravoval jen jeho hejtman. Z Roupova to koneckonců nebylo do Hlohové daleko – hrad stál 7 km jihozápadně od Přeštic. Roupovci měli ve znaku zlatou orlici na pozadí tvořeném černým kůlem (svislým pruhem) ve stříbrném poli. Otec Jana II., Jan I., patřil za husitských válek ke katolické straně, ale v r. 1427 ho husité po vítězství u Tachova přinutili přestoupit ke kalichu a táhnout s nimi na Plzeň. Roupovci se pak značně obohatili na církevním majetku. Jan II. byl věrným příznivcem králů Jiřího Poděbradského i Vladislava II. Jagellonského. V roce 1476 se mu s Janem Jenčem z Janovic podařilo v Praze odvrátit nebezpečnou vzpouru proti králi, a za to se stal královským hofmistrem. Asi i díky podpoře krále získal řadu panství, mezi nimi i Hlohovou. Dosáhl také povýšení svého rodu do panského stavu. V této souvislosti je zajímavé, že česká šlechta se v té době dělila jen na dva stavy - nižší - rytířský stav (zemani a vladykové) a vyšší - panský stav. Až do Bílé hory se tu na rozdíl od Německa a západní Evropy neuznávaly vyšší tituly - baron, hrabě a kníže.

historie_clip_image002.gif


historie_clip_image004_0001_resize.jpg

1485-93 V těchto letech Jan II. dosáhl vrcholu své politické kariéry, když s velkou slávou vykonával úřad vrchního zemského písaře.

Poč. 16. stol. Jan II. ve vysokém věku zemřel. Z manželství s Ludmilou z Rabštejna, jejíž otec byl vrchním kancléřem království českého, měl 4 syny, kteří se po jeho smrti o dědictví rozdělili. Hynek ale vstoupil do kláštera, Purkart brzy zemřel a Václav si koupil Bělou, takže Roupov a zřejmě i Hlohovou pak vlastnil jen nejmladší z nich, Jan III. Ten v mládí získal zkušenosti i z krátké služby na papežském dvoře v Římě.

?1525 koncem čtvrtiny 16. stol. páni z Roupova přikoupili k Hlohové Dolní Kamenici

1533 Jan III. se stal přísedícím komorního soudu. Až do své smrti v r. 1540 byl také královským radou Ferdinanda I.

1540 Umírá Jan III. z Roupova

1543 Jeho synové Volf, Adam a Kryštof Hlohovou prodali.

1543 Hlohovou koupil Bohuslav Videršpergár z Videršperka. Rod Videršpergárů přišel do Čech asi v 15. stol. ze Saska, ale brzy se počeštil. Brzy se rozdělil na dvě větve, z nichž jedna se natrvalo usídlila v Mutěníně. Bohuslav byl členem druhé větve, kterou bychom mohli nazývat „hlohovskou“. Videršpergárové měli v jedné polovině erbu vlka s jehnětem v tlamě na červeném pozadí, ve druhé červené příčné břevno v modrém poli. Jméno rodu zřejmě pochází z německého Widder = beran a Berg = hora, vrch.
historie_clip_image002_0001.jpg
Bohuslav obnovil slávu Hlohové jako šlechtického sídla. Navíc to byl dobrý hospodář, takže spolu se svou ženou Annou z Merklína získali ještě několik dalších statků. Byl úspěšný i politicky, protože býval i hejtmanem Plzeňského kraje za rytířský stav. Hejtmani byli v té době dva – jeden za pány, druhý za rytíře. Protože hejtmanství nemělo ještě stálé sídlo, sídlem hejtmana byla jeho vlastní rezidence – Hlohová tak v té době asi byla centrem celého kraje!

1547 Bohuslav odprodal Dolní Kamenici sestře Hátě Raicenštajnárové z Videršperka

1548 koupil statek Ptenín s tvrzí za 5800 kop míšeňských grošů

Bohuslav žil zpočátku na Hlohové, pak Ptenín asi rensančně přestavěl a později se tam přestěhoval (v letech 1560 a 1566 se psal „seděním na Pteníně“).

1552 Anna zapsala Bohuslavovi statek Kloušov s pustou tvrzí, který zdědila po svém otci, Václavu Kloušovském z Merklína.

1558 Bohuslav zdědil po sestře Dolní Kamenici s pustou tvrzí.

1560 Bohuslav (jako hejtman Plzeňského kraje) na svobodné cestě přepadl jednoho z klatovských radních a sekal a bodal ho kordem – právě v této zprávě se poprvé píše seděním na Pteníně.


1574 Bohuslav odkazem od manžela Anny Videršpergárové, která snad byla jeho dcerou, získal Úsilov s tvrzí.


historie_clip_image004_0002.jpg

okolo 1577 Bohuslav zemřel. Jeho synové se o dědictví podělili tak, že Jan st. dostal Hlohovou s Dolní Kamenicí, Balcar Úsilov, Václav Kloušov a nejmladší Mořic Ptenín.
Jan st. pak žil na Hlohové a možná ji také renesančně upravil.

1592 „Urozený a statečný rytíř, pan Jan nejstarší Videršpergár z Videršperku a na Hlohové“ koupil polovinu Chlumčan s tvrzí a dvorem (i dále se psal „seděním na Hlohové“, takže se do Chlumčan nepřestěhoval).

1595 Jan st. přikoupil další část Chlumčan

1602 Toho roku prodal Chlumčany za 11 000 kop míšeňských grošů Mikulášovi Vratislavovi z Mitrovic.

1603 Platil Jan nejstarší (tak zván po smrti strýce Jana na Mutěníně) daně ze 35 poddaných, 5 komínů, ovčáckého mistra, 2 ovčáckých pacholků a 4 mlýnských kol.

1606 Jan nejst. zemřel, jeho náhrobní kámen se dodnes dochoval v kostele sv. Jiljí. Dědili po něm příbuzní, podle některých pramenů se neví, jestli to byli jeho potomci. Podle rodokmenu Videršpergárů však měl mít čtyři syny, kteří všichni byli v té době naživu – Bohuslav ml. zemřel až 1659, Milota 1623, Martin 1625 a Jindřich ml. 1623. Dělení dědictví nakonec dopadlo takto - polovinu Hlohové dostal Bohuslav ml., druhou zdědil Milota, Jindřich ml. Bílý mlýn, Martin asi dostal Dolní Kamenici, kterou pak patrně prodal svému bratranci Kryštofu Videršpergárovi, synu Janova bratra Václava sídlícího na Kloušově a sám pak asi žil ve Vránově.

po r.1607 Kryštof Videršpergár si postavil na místě zaniklé tvrze v Dolní Kamenici tvrz novou. Peníze na koupi a stavbu možná získal z dědictví po Mořici Videršpergárovi seděním na Pteníně, který zemřel bezdětný právě roku 1607 a dědili po něm synové Václava Videršpergára z Kloušova - Bohuslav a Kryštof. Ptenín získal Bohuslav a Kryštof mohl dostat finanční vyrovnání.

1615 V tomto roce se dělal soupis majetku pro výběr daní, ve kterém je zachyceno rozdělení někdejšího majetku Jana st. - Bohuslav ml. Videršpergár z Videršperku a na Hlohové vlastnil 5 poddaných a 2 mlýnská kola, Milota V. z V. a na Hlohové 6 poddaných, Jindřich ml. V. z V. na Bílém Mlýně u Vránova 2 poddané a 2 mlýnská kola a Kryštof V. z V. na Dolní Kamenici 11 poddaných a 2 mlýnská kola. Při srovnání se soupisem z roku 1603 se zdá, že od hlohovského statku byly odprodány poddanské usedlosti v okolních vesnicích.

po r. 1615 Milota postoupil svou polovinu Hlohové Kryštofovi a sám pak vlastnil Mezholezy. Tady jsou ale prameny v rozporu - podle knihy Hrady, zámky a tvrze totiž Mezholezy v té době patřily Janu Jiřímu Kanickému, kterému nebyly konfiskovány ani po Bílé Hoře i přesto, že stál na straně stavovského povstání. Mezholezy se ale později do vlastnictví Milotovy rodiny skutečně dostaly, protože podle berní ruli z r.1654 je vlastnil Milotův syn Jindřich Purkart z Videršperku.
Kryštof získal prostředky na koupi Hlohové asi opět z dědictví, protože v r. 1609 zemřel na Kloušově jeho otec Václav a r. 1615 byl Kloušov prodán Janu z Klenového.

1618 – 20 České stavovské povstání – 7 členů rodu Videršpergarů, přestože to byl rod katolický, se povstání aktivně účastnilo. Tento počet právě odpovídá počtu tehdy žijících členů rodu z „hlohovské“ větve (mutěnínská větev zůstala na prohabsburké katolické straně). Kromě obou spolumajitelů Hlohové Bohuslava ml. i Kryštofa to tedy byli Bohuslavovi bratři Milota, Martin a Jindřich ml., Kryštofův bratr Bohuslav z Ptenína a jejich bratranec Jan ml. z Úsilova (syn Balcarův). Kryštof se dokonce stal ve stavovském vojsku komisařem!

8.11.1620 Nešťastná bitva na Bílé hoře znamenala porážku stavovského povstání.

1621 Nedaleký Horšovský Týn obsazen císařským a bavorským vojskem. Přestože se město nepřidalo k odbojným stavům a hned na začátku války otevřelo své brány císařským, vojáci na měšťanech vymáhali peníze a potraviny. Bavoři s sebou nakonec odvedli i většinu dobytka. Možná ještě hůře se vedlo okolním vesnicím včetně Hlohové.

1622 Exekuční komise pod vedením knížete Lichtenštejna odsoudila za účast ve stavovském povstání Kryštofa Videršpergára ke ztrátě všeho majetku a Bohuslava ml. ke ztrátě poloviny majetku (jeho část Hlohové měla být prodána a polovina sumy mu měla být ponechána).
Podobně dopadli i ostatní odbojní Videršpergarové. Jen Janu ml. se v roce 1623(?) podařilo osmi svědky dokázat, že k účasti své a svých lidí ve stavovském vojsku byl donucen těžkými hrozbami a nebyl tak potrestán. Pro dluhy však stejně musel už v roce 1624 Úsilov prodat za 23500 kop grošů míšeňských a ponechal si jen sousední Slavíkovice.

Kryštof pak měl žít v Přešticích (podle rodokmenu Videršpergarů, ale zemřel už v roce 1622).

asi 1623 Kostel sv. Jiljí klesl na filiální a fara zanikla.

1623 Od listopadu do března následujícího roku v Horšovském Týně zimovalo 6 bavorských kompanií.
historie_clip_image006_0000.jpg
1624 Kryštofův majetek – polovina Hlohové, Dolní Kamenice a Poděvousy byl prodán hraběti Maxmiliánu z Trauttmansdorfu (polovina Hlohové měla tehdy relativně vysokou cenu – 12 474 kop grošů). Maxmilián z Trauttmansdorfu (*23.5.1584-+7.6.1650) byl jedním z nejvýznammnějších představitelů vítězné katolické strany. Rod Trauttmansdorfů pocházel z rakouského Štýrska, jeho členové byly původně konfesí luteráni (!), ale při povýšení do panského stavu ve Štýrsku v roce 1598 konvertovali ke katolické víře. Maxmilián začal svou strmou kariéru jako voják – byl rytmistrem v Uhrách a potom sloužil španělskému králi ve válce o Nizozemí, nakonec se ale dal na dráhu diplomata. Byl říšským dvorním radou císaře Rudolfa II., říšským dvorním komorním radou a tajným radou za císaře Matyáše a také nejvyšším hofmistrem císařovny Anny. V kariéře u dvora mu kromě vlastních schopností jistě pomohl i sňatek se Sofií z mocného rodu Palfy (11.1.1615), se kterou měl později 13 dětí. Maxmilián jako císařský diplomat výrazně ovlivnil výsledek české války. Podařilo se mu získat pro Habsburky nejvýznamnější spojence – bavorského vévodu Maxmiliána, který byl vůdcem německé katolické ligy, a saského kurfirsta Jana Jiřího, který byl konfesí luterán (!) (pomoc Jana Jiřího ovšem nebyla zadarmo – získal za ni Lužici, která do té doby patřila k České koruně). Po válce byl Maxmilián z Trauttmansdorfu první svého rodu, který získal domovské právo v Čechách a za svou pomoc císaři byl odměněn povýšením do českého panského stavu. V roce 1621 byl členem komise, která navrhla způsob potrestání českých stavů. O rok později koupil Horšovský Týn zkonfiskovaný Vilému Popelovi z Lobkovic. Vědom si svých zásluh, o ceně s místodržícím Čech knížetem Lichtenštejnem dlouho smlouval a nakonec se mu za jeho zásluhy a služby císaři dostalo priviligia, že si sám mohl stanovit cenu panství na pouhých 200 tisíc zlatých (ani tuto částku nakonec neuhradil v plné výši!). V roce 1623 byl povýšen na dědičného říšského hraběte.

1625 Bohuslavovu polovinu Hlohové koupila jeho žena Anna Videršpergarová, rozená Štěnovská z Kadova (podle knihy Hrady, zámky a tvrze to bylo už v roce 1623).

1626 Kvůli finančním potížím ji však musela prodat Anně Alžbětě Příchovské (podruhé provdané Černínové), rozené z Janovic. Při prodeji si vymínila právo Videršpergarů na pohřeb v hlohovském kostele, což se dělo až do roku 1757. Bohuslav ml. z Videršperga zemřel v roce 1659 a přežil tak i svého jediného syna Krištofa, který zemřel již v roce 1639. Pro ostaní potomky zakladatele „hlohovské“ větve rodu Videršpergarů Bohuslava bylo kritické období těsně po porážce českých stavů – neboť jich 5 zemřelo během let 1622-25. Potomci Václava z Kloušova vymřeli 1721, Balcara z Úsilova až 1765. Vzdáleněji příbuzná mutěnínská větev Videršpergarů, která zůstala věrná Habsburkům, vymřela až v roce 1941.

1629 Maxmilián z Trauttmansdorfu koupil od Anny Alžběty i druhou polovinu Hlohové za 7 300 kop grošů - tvrz tak přestala sloužit jako panské sídlo. V majetku Trauttmansdorfů Hlohová zůstala až do konce feudalismu.

historie_clip_image007.jpg
Maxmilián z Trauttmansdorfu vykonával funkci prezidenta císařské tajné rady.

1637-50 Nový císař Ferdinand III. jmenoval Maxmiliána z Trauttmansdorfu nejvyšším hofrmistrem císařského dvora ve Vídni. Byl pak považován za nejvlivnějšího muže u vídeňského dvora stojícího nad všemi stranami.

1641 Švédská armáda se zmocnila bavorského Chamu, ze kterého prováděla loupeživé nájezdy do Čech. V noci ze 6. na 7.2. Švédové přelezli hradby Horšovského Týna a vnikli do města. Díky zradě některého z měšťanů tajnou chodbou pronikli i do zámku. 9.2. do města vstoupil v čele svých dragounů švédský generál Adam Pful, který vymáhal výpalné 10 000 tolarů. Švédy zakrátko vystřídalo bavorské a císařské vojsko, které si město vybralo za zimní útočiště a chovalo se zde stejně ne-li hůře než nepřítel.
historie_clip_image009.jpg
1645 Nejstarší syn Maxmiliána z Trauttmansdorfu Adam Matyáš (1617-1684) se stal nejvyšším zemským maršálkem a místodržícím království.

duben 1646 Na mírovém jednání česká emigrace předložila spis o dvanácti bodech, císařským zástupcem Trauttmansdorfem byl však odsunut mezi požadavky „nesmiřitelné“ a tudíž nepřijatelné.

léto 1648 Švédové opět dobyli Horšovský Týn.

24.10.1648 Za významného přispění hlavního císařského komisaře Maxmiliána z Trauttmansdorfu byl uzavřen Vestfálský mír, jímž skončila třicetiletá válka. Na zámku v Horšovském Týně dodnes uchovávají husí brk, jímž byla smlouva podepsána.

historie_clip_image011.jpg
1650 Zemřel Maxmilián z Trauttmansdorfu, panství po něm zdědil jeho syn Adam Matyáš.
1651 Bílý Mlýn s částí Vránova vlastnil Martin Videršpergár.

1654 Dle berní ruly z tohoto roku bylo v Hlohové 14 selských usedlostí (z toho 1 pustá), 8 chalupníků a 10 zahradníků – drobných zemědělců (1 z nich poddaný Bílého Mlýna).

1658 Ve Vránově patřilo 5 hospodářských usedlostí k Horšovskému Týnu a 6 k Bílému Mlýnu.

25.4.1663 Zemřel urozený a vznešený pán Martin Videršpergár z vesnice Vránova a byl pohřben u sv. Jiljí.

kolem 1666 Napsána kniha „Popis Horšovského Týna“, prý podle starých dokumentů, ve které se píše: „Farní kostel sv. Aegidia (Jiljí) v Hlohové, kde sv. Vojtěch první mši svatou sloužil po svém návratu z Říma do království českého. Dnes podléhá jako filiální kostel faráři staňkovskému.“ To je asi první písemná zmínka o mši sv. Vojtěcha v hlohovské kostele.

22.3.1668 Zemřela vdova po Maxmiliánu Trauttmansdorfovi Sofia, rozená Palfyová.

1674 Posledního dne roku pochován byl u sv. Jiljí urozený pán Karel František Videršpergár z Videršperka pán na Bílém Mlýně. Podle pověsti stál u mlýna zámeček, v němž sídlili majitelé jednoho z nejmenších deskových statků na Domažlicku.

1675 Z obce Puclice byl v Hlohové pochován vznešený pán Vilém Videršpergár z Videršperka, který tomuto kostelu odkázal 56 zlatých.

1678 Adam Matyáš Trauttmansdorf koupil Bílý Mlýn za 6 000 zlatých od Jiřího Bohuslava Schafmanna z Hemerlesu.

1680 Na jaře vypuklo na týnském panství nevolnické povstání. Sedláci z okolních vesnic vyslali poselstvo k císaři a dne 26.3. se sešli poddaní před městkými hradbami. Na rebelující sedláky zaútočil se svými 2 kompaniemi generál Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic. Potyčka se obešla bez obětí na životech, schytáno a uvězněno bylo 24 poddaných, většinou rychtářů. Za vůdce vzpoury byli označeni rychtáři ze Semněvic, Semošic, Mezholez, Věvrova a Drahotína. Poslední z nich byl propuštěn teprve na žádost vrchnosti 14. srpna. Vrchnost vyčíslila škody a výdaje spojené s povstáním, které potom museli sedláci sami zaplatit. Žádné drastické tresty tedy nenásledovaly – sedláci byli po třicetileté válce vzácní. Jestli se rebelie účastnili i hlohovští, není známo.

1684 Zemřel Adam Matyáš z Trauttmansdorfu. Horšovský Týn i s Hlohovou po něm zdědil jeho syn, nejvyšší císařský maršálek Rudolf Vilém (1646-89).

1689 Zemřel Rudolf Vilém z Trauttmansdorfu. Panství potom spravovala vdova Anna Marie rozená z Lichtenštejnu a strýc Zikmund Ludvík.

? Po dovršení plnoletosti se ujal vlády jediný Rudolfův syn Jan Josef (1675-1713), jehož manželkou byla Marie Terezie hraběnka Paarová. O panství se asi příliš nestaral, protože když v roce 1708 město Horšovský Týn vyhořelo, ani ho nenavštívil, protože se nemohl vzdálit z hlavního města Prahy.

1713 Zemřel Jan Josef z Trauttmansdorfu. Panství prozatímně spravovala vdova Marie Terezie s Adamem Kryštofem z Trauttmansdorfu.

? Po dovršení plnoletosti se panství ujal Janův syn František Norbert (1705-86), jeho první manželkou byla Florentina Josefa hraběnka Grave, druhou Marie Anna z Hebersteinu. O panství se staral lépe než jeho otec.

Staňkovský farář Tomáš Trum sepsal knihu „Popsání fary Staňkovské“, podle ní „Lohovští občané poučeni od svých předků vypravují, že před časy zde byla rezidenční fara a ukazují místo, kde fara stála.“ a dále „ … na hlavním oltáři sv. Jiljí slouží se od nepamětových časů mše svatá bez oltářního kamene z ohledu na to, že byl posvětcen tím, že tu sv. Vojtěch po svém návratu z Říma první mši svatou sloužil, podle pamětní knihy z Týnského zámku.“

V kostele ještě byl pozlacený stříbrný kalich s erbem Videršpergárů.

 historie_clip_image002_0002.jpg
1757 Do tohoto roku byla na hlohovském hřbitově hrobka rodu Videršpergarů.

Dle Tereziánského katastru dokončeného k tomuto roku Trauttmansdorffovské panství kromě Horšovského Týna sestávalo z dalších 77 vesnic a ještě dalších 8 obcí k němu patřilo zčásti!

V katastru se uvádí také počet duší náležejících k jednotlivým farnostem. Staňkovská farnost s kostelem sv. Jakuba Většího čítala celkem 1335 duší a to 132 ve vsi Staňkově, 246 v městečku, 93 ve Vránově, 88 v Křenovech, 95 v Puclicích, 104 v Ohůčově, 74 v Dolní Kamenici, 90 v Horní Kamenici, 82 v Čermné, 27 ve dvoře v Krchlebech, 22 v Paseckém a Bílém Mlýně. K filiálnímu kostelu sv. Jiljí v Hlohové náleželo 282 duší – z Hlohové 195 a z Hlohovčic 87. Kázalo se česky. Z toho je vidět, že Hlohová v té době byla největší vesnicí na Staňkovsku, byla dokonce větší než Staňkov – ves a srovnatelně velká s městečkem!

1762 V kostele kamenná křtitelnice.

1764 Při opravě stropu v kostele byly odstraněny oba postranní oltáře.

1764-66 Kostel zcela přestavěn v barokním stylu, ze starého, asi gotického, zbyl jen presbytář se 3 kamennými deskami v podlaze – dvě jsou vyšlapané a hladké, na prostřední je ve věnci erb Videršpergárů a nápis „Letha Panie 1606 vmrzel vrozeni pan Ian neistarssi Widerssperger z Widrssperkv a na Lohowi gehozto dvssi pan Boh rac milostiw biti“.

1770 Při své cestě z Boru do Klatov se v Horšovském Týně zastavil a Trauttmansdorffa navštívil císař Josef II.

1773 Na epištolní straně interiéru kostela byl vymalován neznámým umělcem obraz sv. panny Barbory o pod ním je nápis „J.Hansl. Benefastor. V roce 1773“ (benefastor je latinsky dobrodinec). Na evangelní straně je svatá rodina, sv. Jáchym a sv. Anna, jméno dobrodince již zmizelo, nad obrazem je jen letopočet opravy 1879, jako u sv. Barbory. Také na stropě je slušný obraz sv. Jiljí. Na hlavním oltáři je velká socha bolestné Panny Marie, na tabernaklu menší soška sv. Jiljí s laní. Nad ním je obraz andělů strážných.

20.10.1781 Císař Josef II. prosadil vydání tolerančního patentu, kterým byli zrovnoprávněni nekatolící s katolíky.

1.11.1781 Byl vydán patent o zrušení tuhého poddanství (člověčenství, nepřesně nevolnictví) v českých zemích – poddaní získali mj. tato práva – uzavírat manželství bez svolení feudála, svobodně opouštět panství a hledat si zaměstnání jinde, vysílat své děti na studia a na řemesla. Zrušena byla povinnost odebírat panské pivo nebo pálenku, mlýt ve vrchnostenském mlýně, vykonávat dvorskou službu. Z poddaných se tak stali osobně svobodní lidé. Zachována však zůstaly robota, dávky a peněžní platy.

historie_clip_image004_0003.jpg
1784 Zemřel František Norbert z Trauttmansdorfu. Panství se ujal Ferdinand Josef z Trauttmansdorffu (1749-1827) – byl to politik evropského formátu a u vídeňského dvora nad ním ochrannou ruku zpočátku držela sama císařovna Marie Terezie. Za manželku měl Karolínu kněžnu Colloredo, která mu dala 4 syny a 2 dcery.

1787 Ferdinand Josef se u dvora stal zplnomocněným ministrem v Nizozemí. Později mu císař František I. svěřil úřad nejvyššího hofmistra.

Byl zrušen hřbitov při hlohovském kostele, kde se pohřbívali i zemřelí z Hlohovčic a částečně z Vránova.

1805 Ferdinand Josef povýšen do knížecího stavu.

9.11.1805 Do Horšovského Týna přitáhlo 4000 Francouzů pod vedením Napoleonova generála Le Surie, který měšťany přinutil, aby mu odevzdali 5100 zlatých. Vyděsil je tak, že o 4 roky později se nechali oloupit skupinou 8 (!) francouzských vojáků o další 3000.

14.10.1815 Horšovským Týnem prošlo 95 494 mužů rakouské armády a 35 553 ruských vojáků vracejících se z vítězné bitvy u Waterloo. Městem údajně projel i ruský car Alexandr.

1827 Zemřel Ferdinand Josef z Trauttmansdorffu. Panství zdědil Jan Nepomuk (Josef) Norbert z Trauttmansdorffu (1780-1834).

1830 Na tvrzišti nalezena studna s množstvím zbraní a šípů (snad z doby Břeňka z Ronšperka).

1834 Zemřel Jan Nepomuk (Josef) Norbert z Trauttmansdorffu. Panství zdědil Ferdinand z Trauttmansdorffu (1802-1859).

5.9.1845 Narodil se Karel z Trauttmansdorffu – prvorozený syn knížete Ferdinanda a kněžny Marie Anny (roz. Lichtensteinové)

historie_clip_image006_0001_resize.jpg
9.9.1848 Císař podepsal zákon o zrušení poddanství a robotních břemen, který dovršil likvidaci středověkého feudálního systému.

1850 Biskup Zivisk, který konal ve Staňkově generální vizitaci, navštívil také filiální kostel v Hlohové a poručil, aby pro hlavní oltář byl přivezen posvěcený oltářní kámen.

Po tomto roce byl zřízen politický a soudní okres v Horšovském Týně.

1859 Zemřel Ferdinand z Trauttmansdorffu. Velkostatky v Horšovském Týně, Jičíně a Oberwaltersdorfu (Dolní Rakousy) po něm zdědil Karel Jan Nepomuk (Ferdinand) z Trauttmansdorffu (1845-1921). V šlechtické společnosti byl oblíben a měl pověst kavalíra od hlavy až k patě. Jeho hlavní vášní byl lov, také rád hrál karty, pěstoval koně, které často vítězili na dostizích a sbíral známky a mince. Stal se dědičným členem panské sněmovny, komořím, čestným rytířem Řádu maltézského a získal Řád zlatého rouna.

1859 Kostel byl vybílen a střecha opravena.

? Rozebrány zbytky zdi hřbitova a kámen použit na stavbu hráze na východní straně rybníka.

1869 Kníže Karel z Traauttmansdorffu se oženil s dvorní dámou císařovny Alžběty (známou jako Sissi), markýzou Josefinou Pallavicini, se kterou měl později dva syny a tři dcery.

1884 Při stavbě lednice nalezen pod domkem v tvrzišti sklep s „podzemním východem z tvrze“.

1890 Knížeti Karlu z Trauttmansdorffu nevyšla spekulace na burze, utrpěl ztrátu jednoho milionu zlatých a zemským soudem byl dán pod kuratelu. Jeho kurátorem byl jmenován hrabě Ferdinand Trauttmansdorff, vrchní komoří a předseda panské sněmovny, který byl pověřen správou jeho majetku, odhadnutého na 7 milionů zlatých.

1898 V Hlohové zřízena dvoutřídní škola.

25.6.1899 Vysvěcena nová budova hlohovské školy. Ve dvou třídách se pak v ní učilo 110 žáků.

1899 V Hlohové 88 domů, přes 500 obyvatel vesměs národnosti české, náboženství katolického.

1900 Byla vybudována železniční spojka Staňkov – Horšovský Týn – Poběžovice.

10.5.1903 Založen „Sbor dobrovolných hasičů“, který měl 30 členů.
historie_clip_image008.gif
1903 či 1904 Při přestavbě hostince na tvrzišti nalezeny hluboké klenuté sklepy, mezi klenbu a podlahu sálu byl nasypán popel.

21.5.(?)1904 Anglický král Eduard VII. navštívil na pozvání knížete Karla Jana Trauttmansdorffa Horšovský Týn. Odskočil si sem z léčebného pobytu v Mariánských Lázních za svou oblíbenou zábavou – honem. Kníže Karel byl také vášnivým lovcem a svého času byl dokonce považován za nejlepšího střelce v Rakousku-Uhersku. Lov v podrážnické a horšovské oboře se králi tak zalíbil, že navštívil Horšovský Týn i v letech 1906, 1907 a 1908. Eduard VII. nebyl jen vášnivý lovec, byl i chytrý a obratný politik, který se snažil získat Rakousko-Uhersko jako spojence Británie a izolovat tak válkychtivé Německo. Možná, že tajná jednání probíhala i na horšovskotýnském zámku. Bohužel tato snaha, která mohla zabránit 1. světové válce, byla marná.

1910 Kostel sv. Jiljí byl znovu vymalován.

1913 96 domů, 601 obyvatel Čechů, mlýn Paseka – 2 domy a strážní domek. Spolek dobrovolných hasičů – 39 členů.

Kniha Der politische Amtsbezirk Bischofteinitz napsaná ředitelem horšovskotýnské školy Karlem Liebscherem a vydaná v tomto roce uvádí zajímavé statistické údaje o Hlohové:
Živnosti: 1 drobný obchodník se střižním zbožím, 2 koláři, 1 krejčí, 1 obchodník s vepři, 1 cihlář, 1 pivní výčep, 2 truhláři, 1 kovář, 1 švec, 2 hostinští, 1 obchodník podle §38, 1 uhlíř, 1 mlynář, 1 trafikant
Spolky: Místní odbor Jednoty národní Pošumavské (56 členů), Sbor hasičů (39), Malorolnické domkářské sdružení (36), Místní agrární organisace české strany agrární (36), Spar- und Darlehens- verein (spořící a záložní spolek – kampelička)
Pozemky:
459 ha 51 a 60 m2 polí
50 ha 55 a 35 m2 luk,
3 ha 84 a 09 m2 zahrad,
75 ha 19 a 04 m2 pastvin,
64 ha 55 a 88 m2 lesa,
4 ha 18 a 16 m2 zastavěných ploch,
- ha 59 a 34 m2 neproduktivních ploch,


20 ha 74 a 82 m2 zvláštních od daně osvobozených ploch

679 ha 18 a 28 m2 celkem
Čistý výtěžek: 15 318 K 74 h

1915 Na frontě 1. světové války v Haliči zemřel na tyfus prvorozený syn Karla Jana Nepomuka z Trauttmansdorffu Ferdinand. Za ženu měl Marii Schwarzenbergovou, se kterou měl 4 děti. Ferdinand se zabýval historiíí svého rodu a otázkami charitativními a sociálními. Byl zkušeným politologem a významným publcistou. Panství po něm převzal prvorozený z dvojčat, syn Karel Josef (1897-1976), kterému byl horšovskotýnský statek v r. 1945 zkonfiskován a byl i se svou rodinou odsunut do Rakouska.

3.1.1916 V den podobný jarní době přihnala se večer o páté hodině bouře vichřicí a lijavcem hodinu trvající. Blesk za bleskem a silné hřmění jako při letní bouři. Druhého dne v půl 9. hodině raní byl spatřen na obloze pěkný úkaz: ohnivý bod zanechávající jasnou zářící čáru za sebou letěl od jihu k severu, celý jev trval několik vteřin.
1920 V Hlohové se začala na hřišti na Myti hrát kopaná (podle některých pamětníků to bylo až v roce 1923).

9.11.1921 Ve věku 76 let zemřel Karel z Trauttmansdorffu. V závěru svého života trpěl arteriosklerózou a tak už za jeho života rodinný majetek spravoval nejprve syn Ferdinand a po jeho smrti vnuk Karel Josef.

1922 V tomto roce byly v Hlohové tyto spolky: Sbor dobrovolných hasičů, Odbor národní jednoty pošumavské, Spořitelní a záložní spolek pro Hlohovou, politická organizace Česká sociální venkovská domovina.

1929 Podle 2. aktualizovaného vydání Chytilova Místopisu ČSR z tohoto roku měla Hlohová 98 domů, 648 obyvatel z toho 642 Čechů a 6 Němců, patřila do farnosti Staňkov Staňkov Ves, zdravotní obvod a četnická stanice byly ve Staňkově Městysu pošta a telegraf ve Staňkově, patřila do okresu Horšovský Týn.

Karl Trauttmansdorff tlumočil na recepci na olympiádě v Berlíně československému velvyslanci Vojtěchu Mastnému nabídku na tajné německo-československé jednání o vzájemných vztazích.









13.11. a 18.12.1936 Němečtí emisaři Albrecht Haushofer a Karl Trauttmansdorff se tajně sešli na Pražském hradě s československým prezidentem Benešem – jednali o zlepšení vzájemných vztahů. Hitler však odmítl Benešem navrhovaný pakt o neútočení a další jednání zastavil.

1939 V Hlohové bylo 126 obytných budov.


8.5.1945 Letecký souboj nad Hlohovou

Rozhovor generál Newman


1969 V Hlohové 131 obytných budov a 287 obyvatel.

1991 Proběhly nejnutnější opravy kostela včetně fasády. Hlavním investorem byla obec podporovaná ze sbírek mísních občanů. Menší příspěvek ve výši 26 000 Kč poskytl referát kultury OkÚ Domažlice.

1995 Na půdě obytného stavení panského dvora nalezeny raně renesanční kachle pocházející pravděpodobně z tvrze

1996 Obytné stavení dvora vyhořelo.

1997 Při jeho obnově bylo možno pozorovat zpevnění nároží tesanými pískovcovými kvádry patrně pocházejícími z tvrze, jeden z nich byl patrně gotickým portálem.


Dolni